Jak to bylo před Marjánkou a co se následně stalo
Úplně na úvod musím uvést, že údaje zde psané jsou pravdivé a hlavně, že je píšu pro Kačenku, což je moje osmiletá neteř a má ráda Marjánku a Marjánka má ráda jí.
Před Marjánkou byl Pongo. Dalmatin. A pak jednou začátkem června jsme ho museli nechat uspat. Bylo mu 13 let a necelý měsíc. Tu poslední půlhodinu před uspáním byl strašně odvážný a hodný. Pan veterinář byl taky hodný a vysvětlil nám, že Ponga nebude nic bolet a usne rychle. Pak jsem ho naposledy pohladila po jeho dalmatinovském kožíšku a Pongo usnul navždy. Pongo teď spí v rohu naší zahrady. A protože nám bylo bez něho smutno, našel taťka v útulku v Kolíně štěně zvané Marjánka. V tajnosti jsme se tři dny po skonu Ponga vydali na cestu pro zamluvené štěně. Proč utajeně - na jednu stranu překvapení a na druhou - přece si nepřivezeme jen tak štěně a nepovezeme ho hned nazpátek. Co je malý to je hezký a mamce se určitě líbit bude. Mamka totiž nechtěla už po Pongovi žádného psa. Když nechce psa, fenka jí přece vadit nebude. A tak jsem 10. června 2010 odpoledne dorazila s taťkou do Kolína. A o tom bude další kapitola.