Marjánka a její první noc
Marjánka uléhá do pelíšku v ložnici. Protože je ještě malé štěnátko, nemůže spát sama. Jenže v pelíšku se jí moc nelíbí a raději se jde stulit do kožešinové předložky. Ta jí určitě připomíná kožíšek její maminky. Jako správné štěně se za celou noc probudí jen jednou a zakňučí, což je signál, že chce čůrat. Strašně šikovná, pochvaluje si druhý den taťka. No ještě aby ne, je to naše malá bojovnice.
Pongo je už tři dny v psím nebi a dívá se dolů na naši zahradu, kde tak rád běhal a vyhříval se na sluníčku. Dnes se tam něco dělo! Že by můj nástupce, pomyslel si dalmatinec? Ale je to nějaké malé, černé, no to jsem zvědavý, co z toho bude za trhače. Já vlastně žádný trhač nebyl, já byl takový hodně společenský. Vždyť já bych nechytil ani nikoho za nohavici. I s tím štěkáním to nebylo taky velkolepé. Ale uměl jsem se smát, a tohle škvrně to určitě nebude umět. Já jsem vždycky skrčil kůži na čumáku, trochu vycenil špičáky a úsměv byl na světě. Ti, co mě znali, věděli, že se směju, ti, kteří mě neznali, se báli. Bylo to super, vlastně jsem to štěkání ani nepotřeboval. Jejda, nějak mě svědí za uchem, mmmm, potřeboval bych podrbat, jak to dělával páníček…..no, jdu spát, dole na zahradě už je taky klid a začíná se stmívat. Akorát, co to tam vidím? Někdo mi na hrobečku zapálil tři svíčky…